v naší západní společnosti pružnost chybí. Příliš často připouštějí, aby je společnost v důsledku pravidel, zákonů či vzorců jednání očekávaného ze strany druhých změnila ve strnulé. Je samozřejmé, že společnost potřebuje pravidla. Pravidla, jež poskytují maximální svobodu, jež umožňují člověku být sebou samým. Pravidla musí být rigidní a tudíž jasná a bezpečná, ale lidské bytosti nesmějí být strnulé. Musí být tělesně i duševně v pohybu, aby byly schopné vstřebat šoky podobně jako lodní stožár, budova či rákos.
Díky společnosti se příliš mnoho lidí stalo rigidními. Nežijí už zevnitř, na základě svých pocitů, ale na základě svého postavení ve společnosti, podle jejích pravidel, svázaní vzorci společenského očekávání, které jim vnutili jiní nebo dokonce oni sami. V důsled- ku toho se stanou strnulými, odcizenými sami od sebe. Nemají žádnou pohyblivost, jsou neohební vůči tomu, co se jim děje. Vzdo- rují, dokud neprasknou nebo se nezlomí.
Tyto myšlenky mne přivedly k novému přístupu k člověku, k jeho správnému a narušenému fungování, ke zdraví a k nemoci. Byly východiskem zásadního způsobu uvažování, jenž tvoří základ mé terapie a přesahuje hranice světa péče o zdraví, neboť má mno- hem širší sféru působnosti, jak ukáži v této knize.
Jak se vůbec stalo, že jsem se vydal jiným směrem, než jakým směřoval můj výcvik? Proč jsem chtěl vytvořit něco nového v obo- ru, v němž komerční věda zahubila téměř všechnu kreativitu? Tak se totiž dívám na klasickou medicínu – jako na komerční vědu. V ní jsou důležité poznatky bez pocitů založené na znalosti faktů. Já jsem si ale vybral tvůrčí přístup: kombinaci poznatků a pocitů. Nemyslím, že to byla otázka volby. Stalo se to v souvislosti s mou povahou a na základě mého pozorování. Byl to důsledek dojmů, které jsem sesbíral za všechna ta léta jako člověk, jako lékař, jako pozorovatel svého okolí.