Vzdálená pláž volá. Potápění za mušlemi, možná plachtění. Dlouhé procházky na slunci. Být sám, bez myšlenek. To vše mne přitahuje, ale nemůžu se hnout ze židle. Strávil jsem týdny přípra- vami na toto dílo. Je třeba ho vytvořit. Naráz. Potřebuji se osvo- bodit od zátěže, kterou jsem si na sebe naložil, dát formu oněm myšlenkám a pocitům. Je těžké najít vhodná slova pro lidi, které ani neznám a kteří mi nepoložili konkrétní otázky. Znovu my- slím na prostudovanou literaturu. Tisíckrát už jsem vše objasnil a vysvětlil. Myslím na čas věnovaný tomu, aby byl systém kom- plexní, bez skulin. Na Mariette a děti, tak často zanechané doma, protože jsem zase musel pracovat. Na všechny ty lidi, kteří ke mně přišli závislí a kterým jsem umožnil stát se svobodnými, záviset jen na sobě a ne na lékaři, jak tomu často bývá. Myslím na všech- ny případy, které se za ta léta u mne objevily: bolesti zad, bolesti žaludku, rakovinu v konečném stadiu. U všech jsem použil stejný systém. Jen jazyk, jímž jsem mluvil, byl pokaždé jiný – podle situ- ace, zkušeností, životního stylu a stavu pacienta. Vidím, jak otok na prstech pacienta trpícího revmatoidní artritidou rychle opadává, vidím zmenšení primárního nádoru v játrech, vzpomínám na vel- mi výrazné reakce případů bolestí v kříži a ischiasu, na zlepšení výsledků krve pacienta s leukémií. Vybavuji si, jak jsem se jako mladý lékař v začátcích rozhodl pro svou teorii boje proti rakovině v situacích, kdy starší kolegové, specialisté, i pacienti se už vzdali.
To vše se mi teď, když potřebuji sdělit jednoduchost této myš- lenky neznámému publiku, honí hlavou. Jak jsem bojoval s nemocí pacienta zevnitř, tím, co on sám má, jeho psychikou a povahou. Ne- zmiňuji se o výživě a stravě, ani o lécích. Věřím v úžasný mechanis- mus a organismus lidského těla, které je pozoruhodným způsobem schopné rozložit, nevstřebávat nebo odfiltrovat škodlivé látky a na- jít si vlastní cestu za předpokladu, že to může udělat bez překážek.