druhý proto, že se cítí unavený, a další kvůli bolestem v zádech. Jiní lidé mající stejné potíže v jiných zaměstnáních pracovali dál a zjevně nepotřebovali zůstat doma. Muselo existovat spojení mezi jednotlivcem, jeho potížemi a vztahem k jeho práci. Nebo existova- lo propojení s jeho sociálním prostředím, rodinou, renovací v bytě nebo třeba aktivitami po večerech či o víkendu. Zanedlouho jsem byl schopen taková propojení vidět a chápat.
Z lékařského hlediska jsem si ovšem všiml mnoha dalších věcí. Často jsem potkával lidi, kteří už obešli všechny lékaře, a přesto si pořád stěžovali na únavu, na neschopnost plně fungovat v práci, kde byli léta spokojení. Zničehonic už cosi neprobíhalo správně. Podstoupili všechny rutinní klinické, chemické, rentgenové a další testy a výsledek byl: „Nic špatného jsme u vás nenašli, nic vám není, jen si to představujete, musí to být psychologické.“
Pro psychologickou dysfunkci jsem však nemohl najít žádný zjevný důvod. V rodině byly dobré vztahy, zaměstnání bylo příjem- né, úspěšné a smysluplné. Přesto daný člověk nefungoval správně. O dva roky později se v čekárně takový člověk objevil znovu. Teď už se z potíží bez viditelných příznaků vyvinula konkrétní vada – byl nalezen zhoubný plicní nádor. To už byl pádný důvod zůstat doma, nejít do zaměstnání, být nemocný. Bylo to lékařsky pojme- nováno, nemoc se tak stala legitimní. Konečně byla pro společnost přijatelná. Z doby, kdy jsem pracoval jako lékařský poradce, bych mohl uvést mnoho obdobných případů.
Tehdy jsem se snažil vyřešit problém, proč dysfunkce existuje již u někoho, kdo má veselou mysl a je radostný, niterně šťastný, ještě předtím, než je možné ji lékařsky doložit. Ptal jsem se sám sebe, jak mohu uvést konkrétní důkazy dysfunkce, potíží bez viditelných příznaků, ještě předtím, než chemické analýzy a různé měřící pří- stroje potvrdí přítomnost nemoci.