Před sedmnácti lety (první vydání bylo v roce 1985; pozn. pře- kl.) jsem začal pracovat jako lékařský poradce pro jednu pojišťova- cí firmu. V Nizozemí je každý zaměstnanec pojištěn vůči mzdo- vým ztrátám v případě pracovní neschopnosti způsobené nemocí. V oboru mě znali jako pojišťovacího lékaře. Pro tak mladého lé- kaře to nebyl obvyklý začátek. Mými kolegy byli starší odborníci na konci svého profesního působení. V životě se setkali s mnohým, léčili spoustu pacientů, prostudovali hodně případů. Lékařský po- radce hrál jinou roli, nesoustřeďoval se na léčbu, ale mnohem více na faktory týkající se pojištění. Já jsem ovšem toto zaměstnání viděl odlišně. Jako mladý lékař jsem měl tu výhodu, že jsem se musel zabývat výlučně diagnostikou prováděnou pouze vlastníma očima, rukama, ušima, eventuálně stetoskopem a reflexním kladívkem, a za co nejkratší dobu dospět k závěru.
Mysl lékařského poradce zároveň nerozptylují myšlenky na léčbu, protože ta nespadá pod jeho pravomoc. Aktivní léčbu provádí jiný sektor lékařské profese. V těch letech jsem za běžný pracovní den vyšetřil čtyřicet až šedesát lidí. Jak je možné za ta- kových podmínek stanovit rychlou diagnózu? Jak rozhodnout, zda někdo je či není nemocný? Neustále jsem si kladl tyto otázky a viděl je ve vztahu k pracovnímu prostředí lidí, jejich sociálnímu postavení a historii toho, na co si stěžovali. Co mě zajímalo, byla kombinace těchto okolností, protože žena v domácnosti s chřip- kou nějak funguje, i když třeba poněkud omezeně, ale pracuje dál bez důsledků pro společnost, bez nutnosti finanční pomoci, bez následků na provoz firmy, která musí fungovat dvacet čtyři hodin denně.
Tak jsem získal schopnost rychlého vhledu do nitra lidí, proč už nejsou schopni vykonávat svou práci. Chtěl jsem pochopit původ principu, který způsobí, že jeden člověk zůstane doma s chřipkou,