CÍTĚNÍ JE ZÁKLADEM ŽIVOTA A LIDSKÉ EXISTENCE

V dávných dobách byl lékař knězem, králem a léčitelem, vším v jednom. Tehdy se lékařské uvažování zakládalo na trojjedinosti mysli, duše a ducha. V naší společnosti již nejsou tyto termíny jasně definovány, protože jim náboženství, kultura a společnost přiřkly odlišný obsah. Rád bych tyto pojmy formuloval na základě jejich původního významu.
Mysl je vnější forma, znalost nebo povrch věcí bez vlastního obsahu. Duše je obsah lidské bytosti, což je vlastně cítění člově- ka, jeho emoční možnosti. Pojem duch můžeme popsat jako ří- dicí mechanismus jedinečné lidské bytosti – její vlastní spontán- nost, spouštěcí mechanismy konání, které vytyčují životní cíle.
Duše dává obsah (cítění) mysli (poznání), a duch pak dává ob- sahu jedinečné tvůrčí vyjádření, vlastní akci.
Slovo tělo je v anglické terminologii souhrnný termín pro „tělo, mysl, duši a ducha“. Hovoříme o emocionálním těle, spirituálním těle a o těle mysli. Čtvrtý pojem (tělo) jsem nenalezl v holandštině, němčině ani v sanskrtu.